4. Hledání partnera

Je to opravdu jako ve filmu, který jsme viděli předevčírem. Nic nedělá člověka víc sexy než úspěch. Pokud jsme naopak příliš zjevně pod tlakem úspěchu, lidé to cítí. Pak si pomyslí, strávím s ním jednu noc a příštích pět týdnů mi bude možná neustále telefonovat a už se ho nezbavím. Je lepší, když působíme nekomplikovaně a vypadáme, jako bychom měli dostatek dobrých nabídek.
Napřed se musíme dokázat radovat sami a potom to sdílíme. Nemůžeme k někomu přijít se všemi svými nesplacenými pohledávkami a sdělit: „Teď konečně potřebuji to a to.“ Musíme ukázat, že jsme na tom dobře a dokážeme přinášet radost i druhým. Moje rada je: Uvolni se, dělej to, co máš před nosem. Zajdi občas na diskotéku, porozhlédni se tam, prohlédni si lidi, ale zůstaň uvolněný. To je důležité.

Pak jdeme do hospody a potkáváme tam možná dobrého, možná pochybného přítele. Záleží na tom, jestli je vhodná karma pro to najít něco stabilního a trvalého. Pokud tomu tak není, způsobíme si hledáním vztahu jen těžkosti. Opravdu je to karma. Existují ženy, které možná nejsou zrovna nejhezčí, ale mají kolem sebe celou dobu spoustu mužů. A jsou jiné, které jsou šíleně krásné, ale přesto si jich nikdo nevšímá. To velice silně určuje karma.

Neznám skoro žádné takové vztahy, které by dopadly dobře. Je lepší, když si jsme trochu podobní. Moderní psychologie nám přece říká, že jen 20% z toho, co si myslíme, že vnímáme, také skutečně vnímáme. A zbývajících 80% doplňujeme na základě vlastních zkušeností, ale velice silně také na základě kulturního prostředí. Jak se zdá, platí to spíše pro lidi, kteří nemeditují, ale přesto žijeme všichni tak trochu ve filmu.
Pokud máme společný základ, co se týká kultury, dějin, náboženství, genů atd., pak ve vysoké míře prožíváme stejný film. Prožíváme věci stejně, ať už je to správné, nebo špatné. A to dělá vztah o mnoho jednodušším. Když jsme ale hodně rozdílní, pak zažíváme stejné věci naprosto rozdílně a nezáleží, jak velká je naše láska, je jasné, že to z dlouhodobého pohledu nemůže vydržet.
A to vidíme i v Americe, že společnost složená z různých kultur nemůže opravdu fungovat. Protože každý chce být u své skupiny. V Nepálu žije vedle sebe 13 kmenů již několik století, možná i několik tisíciletí, a ani oni se nemísí. Není to kvůli respektu, ale když zažíváme přibližně to samé, pak máme i něco, co nás spojuje.
Ale pozoruj především to, jak reaguje tvoje okolí, když přijdete spolu. Jestli se spontánně radují nebo jestli se nejprve kriticky podívají a pak se zdvořile usmívají.

Ano, když budeš dostatečně dlouho učit zajíce řvát, tak jednou půjde kolem a bude z něho lev. Nemusíme si kolem sebe budovat hranice. Kdo neustále říká: „Umím jen to a tamto neumím. Tady je moje hranice!“ ten se sám blokuje. I když něco neumíme udělat na sto procent, tak si zachováme odvážnou mysl a řekneme si: „Čeho se neodvážím dnes, toho se prostě odvážím zítra.“ Funguje to na podvědomé úrovni a jednoho dne, když ta věc dozraje, to prostě dokážeme!
V dnešní době má hodně lidí na partnery veliké nároky. Ženy například chtějí muže s určitým stylem, a těch není tolik.
Když to vzdáme a řekneme si, nikdy to nedokážu a teď se přestanu holit nebo si kupovat nové oblečení, nenajdeme ho nikdy. Ale když budeme dělat to nejlepší, a i když se to nepodaří hned, tak někdy později se objeví karmická spojení a všechno do sebe zapadne. Jde o to, aby mysl zůstala svěží!
Když si lidé vytvářejí omezení a dělají se malými, odtínají se od své buddhovské podstaty a od velkého množství možností a síly. To znamená, že vždy vkládáme 80% své energie do problémů a pak nám zbývá nejvýše 20% pro jejich řešení. Když ale myslíme: „Jasně, je tady pár těžkostí, ale mám cíl a jdu za ním,“ tak vkládáme 80% do toho, čeho chceme dosáhnout, a jen 20% do problémů a pak cíle opravdu dosáhneme.

Ne, protože to bezpochyby nemá smysl. Když partner nebude žárlit na praxi, bude žárlit na dámský večírek nebo na cokoli jiného, co budeme dělat.
Kromě toho nikomu nepomůžeme tím, že zůstaneme slabí a zbrzdíme vlastní vývoj. Je to špatně pochopená solidarita, když zůstáváme sedět ve stejné díře jako ostatní, přestože máme možnost dostat se ven.
Lepší je, když důvěřujeme svým schopnostem a staneme se silnými, pak můžeme později pomoct ven i ostatním, pokud o to stojí.

Můžeš to zjistit takto: pokud tě miluje a ty mu řekneš, že buddhismus je pro tebe dobrý, pak k němu i on rozvine pozitivní postoj. Ale když řekneš: „Přináší mi to mnoho dobrého,“ a on přesto bude buddhismus odmítat, pak je to egoista, který se bojí, že se staneš silnou a nezávislou, že už ho nebudeš potřebovat, nebo žárlí na učení. Pokud je to tak, pak ho můžeš klidně vyměnit za novější a lepší model.
Tímto způsobem se dá v životě prověřit hodně věcí. Pokud jsou lidé šťastní, když se ti vede dobře, pak jsou to přátelé. Ale pokud se chtějí pouze ujišťovat ve svých vlastních představách a mají problém s tím, když se změníš, protože se pak možná už nevejdeš do jejich škatulek a schémat, pak jim nemůžeš důvěřovat.

Řekl bych, že záleží na situaci. Když se opravdu milujeme a když si opravdu přejeme, aby se tomu druhému dařilo dobře, pak je dost dobře možné, aby ona meditovala a on ji podporoval a oba z toho měli užitek. Dokud se neobjevuje žárlivost, protože muž si najednou začíná myslet: „Rozvíjí se rychleji než já,“ nebo „Myslí více na lamu než na mě,“ nebo si žena začíná myslet: „Já tady sedím doma s dětmi a on má někde jinde skvělé duchovní prožitky.“ Tady musíme být opravdovými přáteli a stát při sobě.
A konec konců jakmile si poprvé přičichneme k lidskému rozvoji, strneme se na něm závislými. Začínáme cítit, jaké tu jsou vnitřní možnosti a jak jsme všichni bohatí. Stáváme se závislými – závislými na osvícení. Řekl bych, že z dlouhodobého pohledu je nejlepší, když to můžeme sdílet. Pokud to neděláme, přemýšlíme každý jinak. Ale když se budeme radovat z toho, že se jí nebo jemu vede dobře, přinese to dobré dojmy i nám. A jednou pak také budeme schopní se sami vydat na cestu.
U nás je to většinou tak, že pokud začne praktikovat buddhismus jako první muž, tak žena téměř pokaždé začne okamžitě také. Ale když udělá první krok žena, pak to často trvá dlouho, než začne také muž. V jednom případě i 15 let.
To znamená, že ten, který praktikuje dharmu, to musí sdílet a říkat: „Dělám to pro nás.“ Můžeme si partnera představovat v meditaci vedle sebe a nechat ho dělat praxe s námi. Ten, který medituje, nesmí toho druhého vyloučit, ale musí naopak partnera do rozvoje také zahrnout. Ale nejlepší je, když máme podobný pohled.