4. Pomoc ostatním

Zjistit, co přináší štěstí a co vede k problémům, může být trochu obtížné. Použil bych proto jednoduše starou selskou moudrost: Dělejme ostatním to, co si přejeme, aby ostatní dělali nám. Začal bych něčím samozřejmým, tím, co mají lidé rádi. Jsme k nim laskaví a vyhýbáme se tomu, abychom jim škodili.
Jsou tři úrovně, jak přinášet bytostem užitek. Na té první jim dáváme jídlo a vitamíny, ale žádnou kořalku, když ještě musí řídit. Děláme to, co máme před nosem. Uspokojíme materiální potřeby lidí a pomůžeme jim na krátkou dobu. To nejlepší, co můžeš jako dobrý buddhista udělat, je dívat se daleko do budoucnosti a vidět velké problémy, jako např. přelidnění. Můžeš tak hledat příčiny a odstranit je. Například ve Rwandě nebo v Bosně žije rozhodně příliš mnoho lidí na příliš malém prostoru. Když s nimi špatně zacházejí, nemají pořádný životní standard, pořádné vzdělání a pořádný život. A díváš se dál a říkáš: „Do Afriky kondomy místo kanónů!“ Pak promluvíš s přáteli, možná znají někoho v parlamentu, kdo by například mohl říct: „Musíme si dát pozor, aby nás teplé země nepřeválcovaly, a abychom potom všichni nezchudli, protože jinak s tím z dlouhodobého hlediska nemůžeme nic jiného udělat. A když budou mít méně dětí, budou moci také lépe žít.“ Uvádíš to tak pozvolna do podvědomí lidí. Nezasahoval bych ale ve věcech, ve kterých nemůžeš bezprostředně něco udělat.
Na druhé úrovni uspokojujeme trvalejší potřeby. Staráme se, aby lidé byli nezávislí, např. prostřednictvím výchovy a vzdělání a učíme je zvládat vlastní život. Ale tak pomůžeme také jenom do okamžiku, než nás uloží do hrobu, ke kterému nás, pokud jsme byli bohatí, nejspíše přivezou v o půl metru delším autě a možná také s více dluhy.
Ale to nejlepší, co můžeme lidem dát, je poskytnout jim kontakt s učením, upozornit je na jejich vlastní buddhovskou podstatu. Všechno, co dělá lidi nezávislými, je dobré. A to, co je omezuje a dělá je slabými a závislými, dobré není. Vždy, když dáš lidem důvěru v sebe samotné a v jejich možnosti, udělal jsi něco velmi dobrého. Buddha to dělá také. Neříká: „Deset procent více pro dělníky.“ Ale přivádí nás na úroveň, kde je méně nenasytnosti, lakoty nebo žárlivosti. Ukazujeme lidem nadčasový jasný prostor jejich vlastní mysli. Ukazujeme jim to, co je mezi myšlenkami, to co ví, co myslí, prožívá a vnímá. Když dáme lidem více prostoru mezi uši, žebra nebo kamkoli, kde předpokládají, že se nachází jejich mysl, pak jsme jim opravdu pomohli. Jednáme tedy zcela prakticky krok za krokem. Učíme se cvičením. Když se znovu a znovu pokoušíme dělat to nejlepší pro jejich dobro, dopustíme se chyb pouze zřídka.

Vždycky si pomyslím, že karma těch lidí nebyla dost dobrá. A pak jdu s radostí na další úkol. Když vždy podle schopností uděláš to nejlepší, pak je zbytek karma druhých.
Každý má svou vlastní karmu. Lidem můžeme pomoci jen do té míry, do jaké se propojí kroužek a háček, a jsou-li otevření. Pokud to není možné, musíme jim dát pasivně do energetického pole trochu dobré energie a jednou, až zapomenou myslet sami na sebe, to prosákne.
Je to samozřejmě také otázka toho, jak šikovně to provedeš. Jsou lidé, kteří dokáží prodat teplé spodky na Sahaře, a jiní je neprodají ani v Grónsku. Můžeš to potom přidat ke zkušenostem a učíš se tím. Možná přijde později situace, kdy budeš schopný jednat lépe. Ale ten pocit je pouze obal, důležitý je čin! Pod vlivem pocitů splácá člověk dohromady všechno možné. Dříve tady ale nebyly a později tu také nebudou – důležitý je čin. Potom můžeme vidět, jestli to bytostem přináší užitek a radovat se, že máme dobrou motivaci.

Když takto přemýšlíme, je naše chápání od základu chybné. Totiž stejně jako my pracujeme pro ostatní, dělají také oni něco pro nás. Samozřejmě musíme jednat inteligentně. Příživníkovi bychom neměli dávat peníze a nepříjemným lidem příležitost být nepříjemní. Když se nás někdo pořád drží za šos, neměli bychom se nechat využívat, protože to nikomu nic nepřinese. To nejlepší je radostná výměna s ostatními, kdy každý dá, co má.
Čím více na lidské úrovni dáváš, tím více dostáváš. Mysl je jako studna. Když si neustále nabíráš vodu, je vždy čerstvá. Když si nic nenabereš, tak tam jednoho dne bude ležet pět mrtvých žab a nebudeš se moci napít.
Nemyslel bych tak moc na sebe. Když myslíme na sebe, máme totiž problémy, a když myslíme na ostatní, máme úkoly! Vůbec bych sem nepletl „já“. Pokusil bych se vidět, co přinese nejvíc užitku. Někdy je možná nejužitečnější udělat něco pro sebe, jindy udělat něco pro ostatní. Někdy je to možná tak, že děláme shyby, abychom byli silnější, a jindy vyneseme někomu klavír do dalšího patra. Jednáme-li tímto způsobem, nemáme tolik konceptů. Když děláme to, co máme před nosem, a je zde vždy pocit „my“, pak to zůstane velké.
Získáváme přitom také zkušenost, že se všichni vzájemně podmiňujeme. Když začneme motivací, že chceme udělat něco sami pro sebe, pak musíme změnit jízdní pruh a dojít ke zkušenosti, že se jedná o „my“. Když neoddělujeme „já“ a „my“, ale děláme to, co máme před nosem, co nás baví a co se v daný okamžik objeví, pak dostáváme všechno jako dárek. Potom vznikají energetická pole a spojení. Možnosti se objevují z prostoru a my se neustále cítíme jako doma. To nejdůležitější je být vždy ve svém středu, spočívat v sobě a důvěřovat si. Z tohoto středu, z pozice nadbytku a síly pak jednáme.

Někteří lidé mají o „nesobeckosti“ představu, že když se člověk „zmenší“, ostatní pozvedne. Z křesťanského úhlu pohledu jsme zvyklí myslet „buď a nebo“. Jedno zmenšit, druhé zvětšit. Ale to je příliš jednoduché.
Když si myslíme, že v určité situaci dokážeme nejvíc udělat my sami, může se nesobecké jednání projevovat i tak, že se protlačíme dopředu. To znamená, že v každé situaci hledáme to, co představuje nejvyšší úroveň pro dobro všech.
To nejméně sobecké, co můžeme udělat, je nebrat vážně špatné chování ostatních. Nedáváme do toho energii a neúčastníme se té hry. Vidíme takové chování jako zajíce s rohy, jak říkají Tibeťané – jako něco, co neexistuje. Místo toho vyzdvihneme tu nejlepší situaci. Chceme dosáhnout nejvyšší úrovně pravdy a necháváme růst to nejlepší, co se v určité situaci může udát.

Moderní psychologie má na toto téma mnoho názorů. Pro mě je to ale mnohem jednodušší. Pomáháme, dokud je to praktické a dokud lidé nejsou vypočítaví. Pomáháme, dokud probíhá přirozená výměna. Když se stávají závislými nebo sami nic nedělají, vesele na nějakou dobu vysadíme a řekneme: „Je to můj nápad, a pokud se ti nelíbí, tak jdi někam jinam.“
Kdybych například udělal dobrou přednášku před bohatými lidmi, kteří nás možná budou sponzorovat, a špatnou přednášku před několika starými hipíky, nebyl bych dobrý učitel a čestný člověk. To můžu být jen tehdy, když v každé situaci dávám všechno, co mám. Když pak někdo něco nesprávně pochopí, je to karma těch lidí. Nemyslím si, že je dobré dávkovat lásku. V lásce bych do toho dával všechno, na motorce stiskl plyn až na doraz a objal toho, kdo přijde. A když se někdo drží v pozadí, je to také dobře. Ale jdeme do toho vší silou, jakou máme, a dáváme, co můžeme. To je můj recept.
Když lidé dokáží pobrat všechno, dostanou sto procent, a když mají karmu jen na pět procent, je to také v pořádku.

Když už si nemyslíme, že se svou situací pracuje a posouvá se dál. Dokud cítíme, že lidé do toho opravdu jdou a dělají, co můžou, je dobré pomáhat. Ale jakmile ze sebe dělají oběť a pouze něco očekávají, necháváme to být, protože tak se nedostanou dál.
Možná to zní tvrdě a není to úplně ve stylu 60. let, kdy se utvářel náš nový humanismus, ale musíme myslet na dobro těch, kterých se to týká. A sociální a psychiatrické ústavy v západní Evropě jsou od té doby na dobré úrovni. Mnoho mých žáků pracuje v takových zařízeních a jsem si naprosto jistý, že dělají dobrou práci a ostatní také. Nemusíte mít špatné svědomí, když někoho přenecháte profesionální pomoci.
Také vůči sebevrahům nesmíme být příliš měkcí. Když se nám nějaký kandidát začne vyhýbat, když už nechce nic dokazovat ani vysvětlovat a vše říká nasládle a s lehkým úsměvem – to je okamžik, od kterého už mu nemůžeme pomoci. Jakmile je do sebevraždy zamilovaný, nemůžeme už nic dělat. Dokud je tam ale ještě trochu odporu, dokud je tam ještě nějaká vnitřní hádka, můžeme ho šokovat a říct: „Určitě se znovu narodíš na nějakém válečném území v Africe!“ Když mají lidé trochu přehled a vědí, co se ve světě děje, řekneme jim: „Vzpomeň si na kmeny Hutuů a Tutsiů, co se tam děje!“ Pokud viděli v televizi, k čemu všemu tam došlo, můžeme ty lidi možná ještě z jejich tripu dostat šokem. Nemůžeme být jenom milí, jinak se do té představy ještě více zamilují, protože je všichni berou vážně. A pak spáchají sebevraždu kvůli ostatním a ne kvůli sobě. Nakonec o tom tak moc mluvili, že to musí udělat.

Když chtějí lidé pomáhat bez toho, aby byli schopní pomoci sami sobě, začnou se jim většinou ostatní vyhýbat. Nikdo nemá rád pokusy o pomoc, které jsou lepkavé, příliš osobní a divné. Mnozí mají velice dobrý cit, když se děje se něco nezdravého, když ti, kteří chtějí pomáhat, utíkají před svými vlastními problémy a raději se vrhají na ostatní. Jiní lidé toho možná tolik nedělají, ale stojí tam zeširoka a každý rád cítí jejich vibraci. Tito lidé jsou užitečnější, než si myslíme.
To je také jeden z důvodů, proč se lidé s úsměvem dívají na tolik dobročinných podniků a vlastně dobrých náboženských zařízení. Opilci tam přijdou, když mají hlad a vezmou si talíř polévky s kázáním. A jakmile se jim daří trochu lépe, odběhnout o kus dál, aby dostali talíř polévky bez kázání. Je z toho cítit, co je zdravé a co ne. Dokonce i psi cítí, proč je poplácáváme – jestli je máme opravdu rádi nebo jenom doufáme, že nás nekousnou.

Je to otázka stylu. Musíš se prostě rozhodnout, zda jsi ve školce nebo mezi dospělými. Když se lidé chovají jako malé děti, obyčejně nejsou citově vyzrálí a nejde je jako lidi brát vážně. Ale možná si jen myslíš, že jsi pomohl. Tak jako ti, kteří si myslí, že pomohou lamovi tím, že udělají opak toho, co jim říká, protože se považují za chytřejší. Možná ti lidé nejsou vděční proto, že jsi jednal podle svých představ, a ne podle jejich situace. Často je při pomáhání příliš mnoho ega. Přicházíme s bednou plnou představ a to všechno pořádně komplikuje.
Podle mé zkušenosti jsou lidé, kterým pomůžeme bez jakéhokoli očekávání, vděční, a rozvíjejí dobré kvality. Na začátku chtějí vidět, jestli je nechceš dostat do nějaké závislosti. Když na ně ale neustále záříš jako slunce a jsi laskavý, ať udělají cokoli, pak ti lidé nakonec také něco vrátí. Pomáhat prostřednictvím peněz je také složité. Já osobně peníze nepůjčuji, ale dávám, když lidé potřebují. Nikdy bych je však nepřivedl do situace, že by na mně měli být závislí.

Dej jim najevo, že takové chování je pro tebe nezajímavé. Nezabývej se jimi!
Když lidi upozorníš na jejich bohatství, stanou se bohatými. Když se zaměří na své slabé stránky a chyby, stanou se chudými.
Podstatné je, že nejvyšší pravda je nejvyšší radostí.
Nejlepší je lidem ukázat, jak to na světě chodí. Tím jim velmi pomůžeme!